Noční lekce

Vlastně ani netuším, jak k tomu došlo. Před spaním jsem si dala… vodu a jasmínový čaj. Přesto - všechno kolem se chvějivě pohupuje. Zkouším to zastavit. Houpání tím jen zesílí. Ještě jednou… trochu mi to zvedá žaludek. Je hodinu po půlnoci, přece si teď nebudu volat pohotovost? Tma v pokoji se mi lepí na kůži. Pocit nestability sílí. Cítím, jak se mi chvějí ruce. A pak…  se vší silou zhoupnu po směru.  Bingo! Nevolnost mizí, je to božský pocit.

J.Juránková

Mávám rukama. Netrvá dlouho a odpoutám se… Tma ustupuje, pluju si zlatavým prostorem bez oken a dveří. Stěny, podlaha i strop jsou zbarveny identicky – je to barva měděné metalízy. Měkká a bez jakýchkoliv hran.  V hlavě mi zní zvláštní příjemná hudba. Užívám si to. Pluju ve stavu beztíže, dělám stále odvážnější přemety. Sakra – vždyť já umím… lítat?

Zachvacuje mne pocit štěstí a vybuchující radosti.

Přesně tehdy se ve stěně otevře okýnko. Takové němé, rychlé mrknutí:

A v něm - uprostřed špinavého pokoje na poničených parketách tolik kontrastujících s prostorem, v němž se nacházím já, stojí obyčejná dřevěná židle. Na ní sedí přivázaná polonahá žena. Ruce má spoutané v klíně, možná se snaží vyprostit, možná ten pohyb znamená něco úplně jiného… Skrz clonu dlouhých zcuchaných vlasů na mne nepřítomně zírá.

Já… zní to skřípavě a nejistě, jako by nemluvila celé věky.

Dívám se na ni. Pocit euforie, ale i to podivné, houpavé chvění, všechno je pryč. Dívám se, i když okýnko zmizelo, nikde ani náznak, že by se v kompaktní měděné ploše mohl nalézat průzor do… kam vlastně?

Snad někde jinde mimo tento čas a prostor žiji jiný život, pod jménem, které by mi znělo povědomě, ale dnes jej – naštěstí – neznám. Mohla bych si to představovat celé roky, a celou tu dobu se krutě mýlit, a žít na dosah sobě samé… tam za zdí. Dívat se do očí té divné osoby, v jejímž těle bydlím, krmit ho, mýt a vodit světem. A jednou možná objevit na levém zápěstí něco, co vypadá jako jizva. Památka na jakási pouta smotaná z hrubého provazu. Jako by šlo jenom o zdi.

Tam.

Někde voní káva, někde ulicí běží plavovlasé dítě, někde se nad krajinou i za hluboké noci líně melou mraky, někde hoří oheň pod kotlem a někde poslední opilí hosté opouštějí oslavu cizích narozenin. Někde ostří nože vede tenký dlouhý řez nažloutlou pokožkou, pod níž tepe živé maso.

Já tě znám – řekla těžce a já vím, že je to pravda.

Pod krustou zrcadla se temně blýsklo -